Dnes jsem dočetla knihu Dreamologie od Lucy
Keatingové. Tak jsem si sedla k počítači a musela o ní napsat, protože tato
kniha mě nadchla.
Vše důležité se prozatím odehrává v hlavě
naší hrdinky Alice, která si vysnila svého kluka Maxe. Žije pro ty sny, protože
jsou plné bláznivých dobrodružství, romantiky a dalších úžasných věcí. Velká
změna nastane ale tehdy, když se Alice, s jejím otcem a psem Jerryym, odstěhuje
z New Yorku do domu po babičce v Bostonu.
První školní den a Alice potká svého Maxe.
Svého vysněného Maxe a vůbec neví, jak by se měla chovat, jelikož on o ní
nejeví žádný velký zájem. Pak je tu další velký problém. Maxova velmi pěkná
přítelkyně Celesta.
Jenže do cesty jí vstoupí i jeden další
kluk. Oliver. Alice je ze všeho zmatená a také to říká své nejlepší kamarádce
Sophii, která zůstala v New Yorku, ale hodlá jí jet navštívit. A to co
nejdříve.
Jenže pak se stane pár věcí, které už
nejsou normální…
Bude nakonec Alice s Maxem? Co tam vlastně
způsobí Oliver? Do jak moc těžké situace se dostanou? Nezblázní se Alice?
Tyto otázky jsem si kladla až do konce
příběhu, protože až tam jsem nevěděla, jak to dopadne. Není to tak předvídatelná
knížka, u které byste hned na začátku věděli, jak to skončí. Dokonce i já, se
svými načtenými knihami, jsem se zmýlila.
V této knize je spousta částí, kde je vše
jen hezké, ale v knize jsem našla i části, kdy se mi chtělo plakat. Začetla
jsem se do ní a nemohla ji odložit. Strhne vás to přímo do děje a musíte ji
prostě dočíst co nejdříve.
Donutilo mě to se i zapřemýšlet nad sebou,
protože jsem také velký snílek a ve všech příbězích hledám různé spojitosti se
mnou (vždy se něco najde).
Mám jednu část, která se mi velmi líbila,
a chtěla bych se s vámi o ni podělit:
"Netušila jsem, jestli za to může
Prince nebo malinové víno, ale něco bylo jinak. Bylo to sladké, ale taky trochu
smutné. Jako bychom sem přišli spolu, ale s vědomím, že se musíme rozloučit. S
celou polovinou svých životů, s tím, kam jsme unikali v noci, a v jistém smyslu
taky jeden s druhým. To byl pravý důvod, proč jsem nechtěla vyprávět
Petermannovi o svých snech, proč mi byl tak drahý můj deník snů. Naše sny byly
tím jediným, co jsme měli společné, a do čeho se nemohl zamíchat nikdo jiný.
Teď jsme o to měli přijít a já se bála."
Vaše Podivná Rí
Žádné komentáře:
Okomentovat